Stanislavu Gálikovi se daří, na co sáhne. Časopis Forbes ho za to vloni vybral do skupiny elitních Čechů v anketě 30 pod 30. Krátce po škole Gálik výhodně prodal luxusní krejčovství, které založil jako student. Pak šéfoval organizaci Unifer, která dává studentům práci na reálných projektech, a teď je jedním z party lidí, kteří inovují Českou spořitelnu. To, že vystudoval na filozofické fakultě psychologii, se mu hodilo při všem.

Proč jde akční člověk jako vy pracovat do tak tradiční banky, jako je Česká spořitelna?
Je sranda, že já banku vnímám úplně jinak než 99 procent ostatních lidí. Jsem součástí inovačního týmu, který funguje odlišně než většina normálních korporací. My máme za úkol banku změnit, přenést ji do období za deset let. A máme ohromnou svobodu v tom, co děláme, a tím myslím i finanční. Na tu nabídku jsem kývl proto, že jsem měl pocit, jako by mi někdo postavil před oči obrovské pískoviště a řekl, Stando, mohl by sis chvilku místo na svém pískovišti stavět na našem? Máš k dispozici naše klienty, peníze i skvělé lidi. Tak jsem řekl ano.

Jaké jste dostal konkrétně úkoly?
Spořitelna se chce stát bankou, která nemá pět milionů klientů, ale pět milionů fanoušků, lidí, kteří ji mají rádi. Říká se tomu customer experience. Jeden z mých hlavních úkolů se teď týká prémiového bankovnictví spořitelny, což jsou klienti, kteří mají na účtech hodně peněz. Zadání znělo: posunout péči o ně, aby měli banku opravdu rádi. Takže děláme věci, které souvisí s digitalizací bankovnictví, obměnou produktového portfolia, a snažíme se, aby se naši zákazníci vzájemně propojovali. Abychom nebyli jen bankou, která jim půjčuje a hlídá peníze, ale aby se díky nám klient potkal s někým dalším a mohl s ním třeba obchodovat.

Předtím do Uniferu jste se vrhnul proto, že jste chtěl změnit systém, jakým mladí lidé nabírají zkušenosti. Co vám nevyhovovalo?
Snažili jsme se změnit několik věcí, které současné školství nereflektuje nebo nemůže reflektovat. Podle mě je důležité učit lidi, jak řešit problémy, dělat rozhodnutí, učit je reálně něco tvořit. Unifer byl postavený tak, aby mohl vzít lidi s nulovými zkušenostmi a hodit je do mechanismu, který je dokáže tak opracovat, že když budou odcházet z vysoké, budou moct rovnou pracovat jako projektoví manažeři.

Školní praxe je jedna věc, jiná je ta, o kterou se studenti můžou přičinit sami. Co byste jim radil?
Ať jdou na nějakou stáž nebo praxi a v první řadě zadarmo. Ať si řeknou, co je baví nebo zajímá, přijdou do firmy a řeknou, že tam budou dva tři měsíce nebo i půl roku klidně pracovat zadarmo, pokud budou užiteční. Takoví lidé se totiž dostanou do reálného prostředí, a pokud budou šikovní a za dva tři měsíce přijdou s tím, že už tam pracovat zadarmo nemůžou, tak jim velmi pravděpodobně něco nabídnou.

Dělal jste to stejně, když jste byl mladší?
Jasně, od prváku do třeťáku jsem dělal marketingového konzultanta v jedné realitce a dva roky jsem si třeba dělal praxi na fyziologickém ústavu lékařské fakulty. Myslel jsem, že možná jednou budu neurovědcem. Bylo to super, za dva roky jsem přišel na to, že jím nebudu (směje se). Ale když jsem se pak ve čtvrťáku hlásil na jednu stáž, dostal jsem se tam asi právě díky tomu. Komise viděla, že jsem něco dělal. Studenti musí být o něco aktivnější, jít si za něčím, ne jen stát a čekat.

Hodně přednášíte, takže se se studenty potkáváte pořád. Jaké procento je těch akčních a jaké těch, co jen čekají, až za nimi něco přijde?
Myslím, že je nějakých pět procent studentů, kteří uspějí bez ohledu na cokoliv, mají to v sobě. Pak je dvacet až čtyřicet procent těch, kterým naopak téměř nic nepomůže. Nevidí smysl v proaktivním životě. A pak je nějakých třeba padesát procent lidí, kterým když podáte pomocnou ruku, dokážete z nich vykřesat něco úžasného.

Život na vysoké přináší takových momentů spoustu. Jenže jak si z nich vybrat ty pravé?
V psychologii existuje termín adolescentní moratorium, což je období života, kdy máte společensky dovolené experimentovat. Když máte za rok čtyři holky, je to vlastně v pohodě, stejně jako když za tu dobu vystřídáte čtyři práce. Když to budete dělat v 35, tak už v tom moratoriu nejste. Já bych tu adolescenci posunul klidně do 24, kdy je člověk na vysoké škole. Prostě se toho nebojte. Je to dokonalá doba, kdy člověk může experimentovat, dělat chyby. Ať zkusíte cokoliv, nikdy nevíte, co vás chytne. Já jsem si ještě v pátém ročníku na psychologii myslel, že budu manažer lidských zdrojů. Bum, a do roka jsem dělal oblečení.

Šel jste na školu přesně s tím, že chcete dělat personalistiku?
Ne, vůbec. Na psychologii jsem šel proto, že to bude zajímavé. Ještě v prváku, když se mě ptali, co chci po absolvování dělat, přihlásil jsem se, že chci dělat psychologii reklamy. Všichni se hlásili k psychoterapii nebo klinické praxi a já jsem klidně řekl, že chci dělat v reklamě, protože chci být bohatý.

Ano, i k tomu je vysoká škola dobrá. K čemu ještě?
Je to neomezené hřiště, na kterém může člověk experimentovat – dělat svůj obor a k tomu si brát předměty z jiných fakult. Já to tak dělal a i dnes jsem šťastný, když ke mně chodí studenti z jiných oborů než jen z psychologie. Chodil ke mně takhle i Andrej Pančík, což je úžasné, protože ten kluk studoval informatiku, založil charitativní web Prizeo a pak ho velmi výhodně prodal. Kdyby už nechtěl, dost možná do smrti nemusí nic dělat.

MUNI má obrovskou nabídku, ze které si vybere každý. Čeká na tebe 1300 oborů a kombinací. PROHLÉDNOUT SI OBORY

Další zajímavé články

Fakulta sportovních studií

Nemůžeš žít bez pohybu? Právě na této fakultě ti ukážou, že sport může být součástí tvého života už napořád. Číst více

TSP: Kulturní přehled

Vyzkoušej si modelové příklady a procvič kulturní přehled. Číst více

TSP: Analytické myšlení

Vyzkoušej si modelové příklady a procvič analytické myšlení. Číst více